Les Gets 27/2 - 1/3

Na prelomu unora a brezna se zavodnici ZC ve slozeni eF a AM, podporovani efkovym kondicnim trenerem borikem vypravili na zavody kategorie FIS-CIT do Les Gets.

Odjezd byl, jak uz tomu v tomto slozeni obvykle byva, tradicne hekticky. AM se vecer pred odjezdem rozhodl, ze vyresi sve problemy s autem a zjisti co zpusobuje neprijemny plechovy zvuk pri startovani. Po zvednuti na hever se puvodcem ukazala jakasi plechova krytka pod vyfukem. Kus plechu co vypadal, ze kazdou chvili musi upadnout neprijemne visel z podvozku. Asi nic zasadniho. Shodim to z heveru a zitra jedu. Radsi se nebudu do niceho poustet. Ale tak prece jen zkusim lehce zatahnout, treba to pomuze. Pomohlo, razem se kus plechu dotyka zeme a nejde ani tam ani ven. Idealne to vzit do klesti a poradne zatahnout, ale az mi to z toho heveru spadne na hlavu, asi me tu par dni nikdo hledat nebude. Jednoho automobiloveho skudlila uz jsme v tymu meli (zdravim do pekla prochy!). Nakonec pomohly nuzky na zivy plot. Rozstrihany plech sice nevisi az na zem, ale o to vetsi ramus dela. Asi jako kdyz uvazes za auto sto prazdnych plechovek od kociciho zradla na retez a vydas se pres sterkovou cestu.

V den odjezdu uz jen klasicky uprk z prace: „mam ted schuzku ve vedlejsi budove a uz se dnes nevracim“, pokus o vyber ze zlomene karty (napotreti to vyslo a ani to nebyla do te vsi takova zajizdka), pokus prece jen nechat auto zvednout na hever a urvat ten plech, nevyslo, a jedna policejni kontrola od nemeckych celniku, ktere ani tolik nezaujal chybejici kryt zadniho svetla („it is broken“ „yes, it is broken“), ani predni nesvitici svetlo, jako krabice se sypanim a historka o tom odkud kam a proc jedu. Nakonec prijezd o pul druhe na misto urceni. Absenci rannich jesteru jsem se pokusil dohnat zapomenutym kartackem, ale Bila se dohani tezko.. Na prijemnou devatou hodinu jsme se vydali s rakouskym trenerem Arnoldem jezdit na kopec Elfer. Tato skryta perla Stubaiskeho udoli nas rano uvitala necim, co by se bez vetsi nadsazky dalo nazvat nejlepsim obrakem letos, viz fotogalerie. Jeste kolem desate hodiny jsme mistni paradni kopce brazdili uplne sami. Pred druhou jsme uznali, ze pro dnesek stacilo a vydali se smer dalsi stace. Plechovky s kocicim zradlem, toho casu prazdne, jsme zanechali v Innsbrucku u nemocnice a dal se vydali jen jednim vozem.

Pokus o sehnani ubytovani primo v Les Gets se ukazal jako dost nerealny („a ktery vikend byste to chteli? No ted, my uz jsme na ceste. Jasne, mam tady pro vas pokoj s vyhledem na more a do ucha vam bude hrat ruzovej slon na trubku“) a tak jsme po chvili zvazovani vsech pro a proti vybrali hotylek na brehu zenevskeho jezera. Hotylek nas po svem privital zakazem lyzi na pokoji a smradem lepidla. Zpoza recepce se pokrytecky zubil nas novej kamos teplej recepcni a razem nas vykazal s lyzema na nepouzivany zachod u nas na patre. Jakmile vsak sum na chodbe utichl, lyze jsme pekne jednu po druhe nosili na pokoj a pripravovali v uzke mezere mezi bidetem, vanou a zachodem. Pote co jsme uznali, ze uz jsou dostatecne rracing, jsme tam brutalne nalamali jedno psenicny (dohromady) a svalili se do postele. eF se nastesti z toho spolecneho piva tolik nenalamal jako kdyz dal posledne cely sam a nechrapal a borikovi konecne trochu zabral cesnek v uchu co si tam cpal proti zanetu, tak jsme se vsichni prijemne vyspali. Rano uprk na svah, zjisteni ze Portes du Soleil neboli Brana slunce coby motto Les Gets po pravde znamena, ze slunce zustava za branami a v Les Gets (cti le-ze) ho tedy cekat nelze a i na uplne rovne trati jde koupit slusna naloz. Popis mistnich necistot a nepublikovatelnych sazek o navstevu zenevskych zakouti radsi vynechavam.

Zavody vyhral eF (kdyz nepocitam toho 16 bodovyho frantika a dalsich 52 lidi pred nim) a i AM si dojel pro pekne 3 body do ZC.

Vecere v Morzine, navrat na hotel. Teplej pokrytec se usmiva, ale jako nahodou jde zrovna k nam na patro utrit vypinace. Ale na nas si neprijde, cekame az lyze uschnou na nepouzivanym zachode. Pak zase jednu po druhe na pokoj, pripravit a hura na karneval co se ten vecer kona v nedalekych laznich Evian.

Jak zabira pitna kura a termalni prameny zastupum revmatiku co sem jezdi z cele Evropy jsme se ale bohuzel nedozvedeli, protoze nez jsme stihli nahodit slavnostni ubor a vyrazit do viru velkomesta, premohl nas spanek.

 Dalsiho dne zustalo slunce opet za branami, tak si v desti prohlizime prvni kolo. Nastesti nas hreji hned dve veci: opravdu nepromokave bundy ZC (jeste jednou velke diky vsem co prispeli i tem co nehlasovali pro promokavou perovku) a stavba tak citliva, ze jak prohlasil eF „ty brany samy uhybaji z cesty, aby clovek mohl zcela nerusene projet“. Jak se takovymto obrakem projizdi a jakou rychtu v nem lze dostat uz bohuzel zustane skryto. Pote co na startu stahneme vosk z lyzi (aby nam cestou domu mohly mokry poradne zreznout) prijizdi frantik s informaci, ze „course est annule“. Na muj nechapave prekvapene nasrane rezignovany vyraz reaguje vetou „dz rejs is kensld“ a tady vazne konci prdel. Probirame to jeste v hospode nad croissantem a kavou pod dohledem mistni pihate servirky, ale tady uz se neda nic vymyslet. Trochu polyzujeme a mirime domu. Borik zere nurofen jak lentilky, z ucha mu couha cesnek a dela si z nas srandu. Skoro by slo rict, ze za tento vyjezd si to zaslouzime... Tak pristi rok zase!